V kostech stromů

Středa v 12:16 | poutník |  hudbohraj
Rozhodl jsem se, že se vykašlu na všechny ozvěno-techtlemechtle, které jsem dříve rouboval na vše, co se dalo, za účelem vytvořit něco podivně transcendentního, a místo toho dám raději prostor přirozenějšímu zvuku. S výsledkem jsem rozhodně spokojenější.

 

Itálie, Vieste, začátek nebo konec léta neznámého roku

26. března 2017 v 20:56 | poutník |  proeta

jedna hodina odpoledne. slunce se nedá nalézt přes svou zář. všude je pusto. jen několik osamělých figur prochází prázdnými ulicemi, stejně prázdné pohledy. vypařují se. i kameny se vypařují. myšlenky se vypařily už dávno.

všichni ostatní se zakuklili. další vývojové stádium přijde až za několik hodin. osamělci opatrně kladou nohu přes nohu. jsou jako baletky spíše tekutého skupenství. zanedlouho k blízkému moři přibude několik dalších kapek. Tak takhle se rozrůstá. a to moře - je slyšet vzdálený šum jak líně dobývá pobřeží do pohybu uvedeno spíše jakousi vnitřní sílou, protože všechno ostatní zůstává nehybně ztuhlé. nebo je ten šum jen předzvěstí smrti dehydratací? jediná záchrana je... není. Zuby drkotají ve snaze přivolat alespoň mírné ochlazení. Rázem jediná myšlenka - zdá se příhodné nechat se zmrazit v ledu, přežít tak několik dalších století probrat se v další době ledové - ale pak zase mizí nechávaje tělo bez enrgie, kterou všechnu odvlekla s sebou.

rozespalé oči vyhlížejí z temnoty zívajících oken dolů na ulici. hypnóza sluncem v kameni. třeba je to všechno jen autosugesce. ale vidět padající sníh a postavy zachumlané v tlustých kabátek nepomáhá. i když jim stoupá pára od úst. nebo je to kouř? mrznou nebo hoří? už se to nedá rozeznat.

tak jak díry do bytů zírají černě, jsou budovy vypálené do bíla, vypálené bílým plamenem slunce. a stromy venku stojí tak seschle, že není poznat zda jsou kořeny v zemi nebo v nebi. a jejich mrtvé větve připomínají spletité cesty potu, které do tváře vepisují hluboká koryta uprostřed solných pouští.

ale zpátky k těm oknům, když se podíváš do nedozírnosti jejich prázdnoty, před očima ti vytanou nejprve útržky, protože horko všechny myšlenky trhá, a pak ucelené obrazy nadcházející noci, kdy se ke hvězdnému nebi zvedá divoce mírný a přívětivý jižanský řev jako z pavilonu opic a člověk se ne a ne protlačit davem, který se hýbe a proudí jako poblíž k přístavům se naklánějící stařec moře. ale hlavně ten vítr, vítr, co čechrá vlasy a podebírá stoly venkovních restaurací, u kterých sedí staří bohatstvím zchudlý páprdové bez jacht, a odnáší je s sebou, plive jimi na měsíc, kde zůstanou trčet v jeho levém oku. a ubrusy mávají na pozdrav netuše ještě, že tenhle zájezd skončí v bulvě.

jenomže záblesk ve zbývajícím oku měsíce připomene slunce, které tě rázem vrátí do přítomnosti drsnými údery svých paprsků, údery drsnými jako beaty balkánského techna. a ty ti postupně roztrhají hlavu a roztrhají ti celé tělo a tobě nezbyde než se k večeru doploužit, jako bys odcházel na onen svět, v divném mezi stavu, kdy jde všechno mimo tebe a všechno ti uniká.

(pozn. - různorodost malovelkých písmen a absence některých čárek neznačí autorovu neschopnost, nýbrž je záměrem)

Bouře

4. března 2017 v 22:41 | poutník |  proeta
skála stojí pevně
v šeru vyrůstá les
světlo se láme o vrcholky stromů
dole tvrdé kořeny
tvrdá zem
suchá zem

větvemi probleskl hrom
kácí se klesá strom
z nebe padá déšť
padá obloha
zakryje zem
rozpůlí zem

puká skála
dunění z hlubin
dunění z hlubin
zní Gjallarhorn
padají řeky vod
padají řeky mrtvých

had zabije a zemře
vlk zabije a zemře
vládci světa zabijí a zemřou
ale kořeny jsou pevné
jsou tvrdé
a jasan zrodí nový svět


skála ta stojí pevně
 


myšlenky - IV. útržek

13. února 2017 v 22:39 | poutník |  útržky myšlenek
Představme si člověka. Tento člověk je poměrně sečtělý, mimo jiné má také rozsáhlé teoretické znalosti stromů. Prochází se po městě, nebo lesem a v tom narazí na větší plochu zarostlou pouze břízami. Vzpomene si, že o břízách četl v jedné z knih o tom, jak do míst, kde rostou, přinášejí lehkost a hned na to se i on sám při pohledu na ně cítil lehčeji. A to je problém, ke kterému bych se rád vyjádřil.

Tato myšlenka a její důsledek totiž vůbec nepatří zmiňovanému jedinci. Získal ji skrze knihu z mysli někoho jiného a měl to štěstí, že v jeho mysli se usadila natolik viditelně, aby ji při takovéto příležitosti mohl spatřit. On sám vlastně vůbec nezískal zmíněný vjem, pouze si zkušenost, kterou někdo jiný zapsal do knihy, promítnul na své okolí a z této neexistující (respektive existující, ale pouze v mysli jedince) skutečnosti čerpal svůj prožitek. Takové je riziko pouhého přebírání cizích myšlenek a nevytváření vlastních. Tím nechci říci, že bychom měli přestat číst a získávat tak myšlenky, které probíhali hlavami lidí po tisíce let. Když totiž nad myšlenkami v nějaké knize obsaženými budeme přemýšlet a pokoušet se je dále rozvádět, můžeme se s nimi ztotožnit a přivlastnit si je. Tak už nebudeme pouze reprodukovat to, co jiní řekli, ale v podstatě budeme dál předávat naše vlastní myšlenky. Velmi lehce tedy můžeme poznat člověka, který se nezamýšlí a nepřivlastňuje si, nýbrž pouze reprodukuje - ať už se ho zeptáme na jakýkoliv detail k jehož získání je nutné rozvedení získané myšlenky, nebude umět odpovědět. To, co nám takovýto reproduktor může říci je pouze stručné a krátké, jelikož není s myšlenkou ztotožněn a nemůže nám říci nic obsáhlého.

Je zde ještě jeden problém, který se rovněž týká problematičnosti teoretických znalostí a který je dle mého názoru dnes velmi aktuální. Když se učíme pouze z knih, a získané znalosti jsou sebezajímavější, nezapamatujeme si je nadlouho. Proč? Protože tyto znalosti doopravdy získáme až poté, co je aplikujeme na nás obklopující skutečnost. Není úplně od věci si představit, že myšlenka se dělí na dvě poloviny - jedna zůstává neustále v nás a jenom v nás může být aktivní, druhá musí přilnout k popisované skutečnosti a teprve poté se stane aktivní. Následně kdykoliv spatříme daný objekt, proces apod., se kterým jsme dokázali již propojit své čístě teoretické znalosti, obě poloviny myšlenky se spojí a my jsme rovněž prakticky schopni s danou skutečností pracovat. Z toho celkem jednoznačně vyplývá, že instituce jako je škola naprosto ve své současné podobě postrádá smysl, neboť získané myšlenky jsou jen z poloviny aktivní a tudíž se rychle ztratí mezi spoustou dalších myšlenek stejného typu, které se na nás neustále valí ze všech stran. Učení má smysl pouze ve chvíli, kdy se současně propojují teoretické a praktické znalosti.

Je samozřejmostí, že myšlenky, na které narazíme v knihách nebo při něčím výkladu, mají základ v realitě nás obklopující, ale abychom si tyto myšlenky přivlastnili, musíme odhalit skutečnost, ze které čerpal původce dané myšlenky a svým způsobem odhalit průběh vzniku myšlenky. Z toho plyne i poznatek, že myšlenky, které vytváříme my sami mají původ v okolní realitě, v nějaké konkrétní skutečnosti a je tudíž nepravděpodobné, že bychom je odsunuli natolik, abychom si na ně nedokázali vzpomenout. V tomto případě se nejprve stane aktivní ta polovina myšlenky, která přilnula k dané skutečnosti a až poté ta polovina, která působí přímo v nás.

myšlenky - III. útržek

13. února 2017 v 22:32 | poutník |  útržky myšlenek
Nakolik nadvědomí, podvědomí a vědomí nejsou v okolním prostoru na první pohled odděleny, jinak tomu je v mysli, kde je vědomí centrem a nadvědomí a podvědomí jsou téměř nedostupné, jen občas se prolnou, z čehož vznikne buď intuice nebo instinkt. Usilovnou prací je však možno rozšířit vliv vědomí, které posléze může nadvědomí i podvědomí pohltit.

myšlenky - II. útržek

13. února 2017 v 22:29 | poutník |  útržky myšlenek
Předčasné přenesení nedokončených myšlenek na papír znamená oslabení myšlenky v hlavě. Většina síly myšlenky, která by nás tlačila k tomu, abychom myšlenku dokončili případně realizovali, se tak dostane ven, na papír. Tuto pudící sílu je samozřejmě možno opětovně absorbovat, pokud se s myšlenkou jsme schopni dostatečně ztotožnit. To platí pro naše i cizí texty.

myšlenky - I. útržek

13. února 2017 v 22:23 | poutník |  útržky myšlenek
Myšlenky jsou jako voda v potoce a lidé jako v něm ležící kameny, z čehož plyne hned několik poznatků - převážná většina myšlenek proudí volně v prostoru a jen občas narazí na hlavu, ve které chvíli pobudou, poté ale přejdou dál a pokud se ve stejné "linii" nachází i další hlava, usídlí se také v ní, ať už přetransformované předchozí hlavou nebo původní.

Dále je rovněž jasné, že myšlenky musejí mít nějaký zdroj a nějaký cíl, tedy prostory, kde mohou sami o sobě existovat.

Za třetí - myšlenky jsou základní hybnou silou každého člověka.

I (electro)

2. ledna 2017 v 11:10 | poutník |  hudbohraj
Zatím nejnovější výtvor, pokus v oblasti electra (trochu pesimistického), všechny elektronické nesmysly vytvořeny skrze Mixcraft 7 Pro.


První (2016)

2. ledna 2017 v 11:06 | poutník |  hudbohraj
S velkým nadšením se dělím o toto mé první větší dílo, které spatřilo světlo světa 3. listopadu minulého roku a existuje dokonce i ve fyzické podobě (10 kusů... nebo 11, možná 12 - 14... jako autor bych to možná měl vědět), takže v případě zájmu rád zdarma doručím (krom případného poštovného). Obsahuje rovněž 12-ti stránkový booklet.


Tracklist:
1. Vlny tlukou o skály 06:23
2. Zima 05:26
3. Sníst rozum je vlastně dobrý nápad 04:37
4. Údolí 07:14
5. Sen 04:53
6. Nepojmenována 06:21
7. Poslední píseň 13:04

Podložený recitál III - Sníst rozum je vlastně dobrý nápad

2. ledna 2017 v 10:52 | poutník |  hudbohraj
Další demo demo inter pre-alpha 0.000001 verze.


sníst rozum je vlastně dobrý nápad
nechat pár zdivočelých siločar připoutat jazyk k patru
a postavit z něj kruhovité schody až do prázdného podkroví
z trosek vlastního vědomí vystavět zrcadlový sál
zabořit se v něm hlavou do hliněného sedimentu sloupovitě ztuhlý
a nohama utvořit čtverec pohlednice ze záhrobních síní zapomenutého léta
jímž oko majáku prozáří světem zmrzlé myšlenky

nechat se obrůst trávou a jen oči budou stínem promítat zlatý vavřínový věnec
který osvítí zbytky hlavy pod nánosem nelétavých včel
jež z květů budoucích přinášejí rachot kamenů v prázdné hlavě nebe
tahnoucí se za nimi jako oslí ocas páchnoucí všerůznými barvami
a pak se podpálit jako svíce až dlouhé roztahané jiskry roztřesených fotek
vylétnou vysoko do vzduchu hrozíce roztříštěním vitríny zamčených mraků
které by pak svým plynným skupenstvím podpořily nadcházející a neodvratný výbuch
a je to vlastně dobrý nápad nechat si roztrhat hlavu a pak jí novou poskládat z rozptýlených střepů
tak nějak všelijak
a podivovat se nad výsledným produktem ve vzoru abstraktních maleb klasiků
nebo filosofických myšlenek Francise Bacona

je to vcelku dobrý nápad sníst svůj vlastní rozum a nechat ho splynout se žaludečními stěnami

Kam dál