Teorie reality

29. května 2017 v 19:32 | poutník |  Písmo
"Ve své světnici člověk zví jen to, co poskytuje fantasie." - Paracelsus

Seděl v zšeřelém pokoji svého bytu někde na kraji města. Ve vzduchu se vznášel nepříjemný odér zatuchliny, který dráždil všechny smysly. Když se náhodou někdy podíval z okna, mohl za jeho sklem spatřit šedivé čtvercové budovy, které v dálce splývaly v jednolitou obludnou masu. Tak to alespoň vždycky vnímal. Teď ale svítilo slunce, které dovnitř pronikalo jen stěží skrze tlusté záclony, a pod jeho dotíravými paprsky vykouklo i několik nepatrných kousků zeleně, které se topily v záplavě dotírajícího betonu.

Neviděl to. Místo toho se skláněl nad rozevřenou knihou, která na něj zívala mnohé zajímavé myšlenky a postřehy. Snažil se jim porozumět, zachytit jejich podstatu a uložit si je navěky do své mysli. Ale nedařilo se mu to. Smysl rozházených písmen mu unikal.

Takových rozevřených i zavřených knih leželo po celém stole i různě po podlaze mnoho. Další byly uloženy v rozložitých knihovnách vyrůstajících od země až ke stropu podél vybledlých stěn. Pokud byly v bytě vůbec nějaké další místnosti, zcela určitě by se vám naskytl podobný pohled.

Mnohé z nich již přečetl a jen málo měl před sebou. Znalosti, které z nich načerpal, se mu hromadily v hlavě, překrývaly se, mísily a vznikaly z nich nové poznatky, které pod sebou pohřbívaly ty staré. Sám nevěděl, kolik času svou prací již strávil. Možná to byly týdny, možná roky.

Zvedl hlavu rámovanou prošedivělými, řídnoucími vlasy. Už zase, nenechají mě pracovat, nenechají mě vykonávat mou bohulibou práci, pomyslel si se vzrůstajícím vztekem. Uslyšel totiž hluk - šoupání židlí, dupot, hlasité výkřiky, údery o zem - který měl nepochybný původ. Ozýval se, tak jako každý den touto dobou, od sousedů žijících v bytě nad ním. Měl pocit, že se mu rozštěpí hlava, na lebeční stěnu mu dopadaly údery kladiv a rozléhaly se nikdy nekončící ozvěnou, slyšel trubky ohlašující blížící se apokalypsu. Nemohl to vystát. Rychle vstal a přešel přes celou místnost, kde vzal z rohu koště s tvrdou dřevěnou násadou. Pak koncem násady několikrát udeřil do stropu. Tak to dělával pokaždé a hluk to vždy spolehlivě utišilo. Chvíli čekal, ale tentokrát se nestalo nic. Dupání a výkřiky pokračovali a jako by ještě nabrali na intensitě. Znovu začal zuřivě bušit do stropu, pak přestal a začal znovu. Poslední údery byly už tak silné, že mu do očí napadalo několik drobných kousků omítky, což ho donutilo přestat. Rejdění v horním patře však přeci jen také začalo utichat.

Nechápal, že jeho sousedům pořád ještě nedocházelo, že takovéto projevy jejich života jsou pro něj neakceptovatelné. Myslel si, že jeho koště se již vyjádřilo mnohokrát a dostatečně jasně. Zřejmě tomu tak nebylo. To znamená, že musel přijít na způsob, jak se s tím vypořádat. Ale to počká, měl rozdělanou práci a tu nemohl jen tak nechat ležet. Vrátil se tedy ke stolu, sedl si a znovu se začetl:

"Sedět za pecí a putovat přes hory a doly - jsou dvě různé věci, jedno musí být vždy contrarium (proti) druhému, vy musíte býti proti mému a já proti vašemu. Tolik však řeknu o takovém rozdílu, jaký je mezi vámi a mnou, že se rovná rozdílu mezi černým a bílým. Kterak může za pecí vyrůst dobrý cosmographus nebo dobrý geographus? Což neobohacuje se oko pohledem? Neprospívá putování všem činům? Nedává cestování více rozumu než sedění za pecí?"1


Ano, ano! To je přesně ono. Těch několik posledních řádků si musel někam zapsat. Zároveň si je několikrát přečetl znovu, aby mu v paměti utkvělo každé jedno slovo.

Byl spokojený. Kolik času zachránil tím, že tak málo vycházel? Díky tomu mohl nasávat moudrost všech věků, moudrost, která by jinak zůstala jen v knihách, zapomenutá a opuštěná. Když zvedl svůj zrak od stránek před sebou, srdce mu zaplesalo při pohledu na jeho rozsáhlou sbírku knih. Mám tu takovou svou malou Alexandrijskou knihovničku, která však nikdy nelehne popelem, protože je celá tady, pomyslel si a poklepal si při tom na hlavu. Pak ji opět sklonil.

Mezitím za jeho oknem proletěl vrabec. Jen na chvíli se posadil na parapet, zapěl svůj krátký popěvek a znovu se zvedl do povětří. Rychle třepetal křídly. Ani nevěděl, kam míří, jen tu a tam někde usedl - na střechu rodinného domu, na větev mladého stromku rostoucího v malém parku, na drát elektrického vedení, na zem, aby sezobl nějaký drobek - a pak zase pokračoval, nebo se vracel. Pod ním se hemžili lidé, spěchali do práce nebo z práce, seděli na lavičkách v parcích, rozmlouvali tam spolu nebo četli knihy, jedli levné jídlo a jen tak bezcílně se procházeli. Když ho omrzelo pozorovat lidi a jejich výtvory, vrátil se zpátky na kraj města a pak letěl dál až za jeho hranice, kde rostly stromy daleko vyšší a daleko hustěji, rozkládala se jezera a proudily hluboké řeky. Sem tam pod sebou spatřil osamoceně stojící stavení a výjimečně i rozlehlý statek. Pak narazil na krajinu brázdící silnici, podél které se zase vrátil do města, kde se tentokrát věnoval spíše detailům, a tak usedal na parapety a nahlížel okny do bytů a domů. Stávalo se, že někdy přistál na okně, na kterém seděl již dříve, ale nepamatoval si to. Každý zážitek pro něj byl nový a zajímavý. Když se skrze sklo podíval teď, spatřil škvírou mezi zataženými záclonami muže, který shrbeně seděl za stolem a nedalo se rozeznat zda vůbec žije, jak byl nehybný. Pak se ale rychle napřímil, až to vrabce vyděsilo, proto se opět vznesl do vzduchu.

Ozvalo se hlasité zaklepání. Polekaně se vzpřímil. Znamenalo to tedy, že tato místnost je jediná, ve které žije? Nebo byly za dveřmi další, které dohromady tvořily komplex zvaný byt, do kterého se právě dostal nezvaný host a do této poslední místnosti nevstoupil jen proto, že byla zamčená, což si nenápadně zjistil a pak, jakoby ze slušnosti, zaklepal? Jeho srdce začalo do žil pumpovat krev daleko rychleji než dosud, dílem kvůli vzteku, který ho opět začal naplňovat, dílem kvůli strachu a nejistotě. Tak daleko se ještě nikdy nikdo nedostal! Myslel si, že je dostatečně izolovaný, ale současná situace nasvědčovala něčemujinému.

Nebyl si jistý, co má dělat. Odpovídat rozhodně neměl v plánu. Bál se i pohnout, aby narušitel snad nezískal podezření, že je zde kdosi přítomen. Dlouho tak napjatě seděl v nepřirozené, vzpřímené pozici, aniž by cokoliv udělal. Když se zaklepání nezopakovalo a on měl pocit, že by mohlo být bezpečné vstát, učinil tak a obezřetně došel ke dveřím. Chvíli před nimi nerozhodně stál. Zvažoval, zda je moudré podívat se klíčovou dírkou ven, ale nakonec tuto možnost zavrhl. Co kdyby narušitel měl stejný nápad a jejich pohledy by se střetly a on tak dal najevo, že je přítomen, že je skutečný a tím pádem má být kdo rušen? To nemohl riskovat. Potichu se tedy odplížil zpět ke stolu a posadil se. Židle naštěstí nezaskřípala. Na čtení se však nemohl soustředit, proto opět vstal a protáhl své ztuhlé tělo. Ozvalo se několikeré křupnutí, které však bylo dostatečně tiché.


Několikrát přešel místnost kolem dokola a přemýšlel přitom nad informacemi, které za ta léta získal. To ho opět naplnilo spokojeností a relativním klidem. Nakonec došel až k oknu. Zamyšleně se díval na záclony, ale neviděl je - jeho pohled pronikal daleko za ně, mimo tento svět, mimo jakýkoli svět. Pak, aniž by si to uvědomoval, natáhl ruku a pomalu jednu záclonu odhrnul, ne ale moc.

Spoza jedné z výškových budov v dálce ho pozorovalo slunce a nic neříkalo, jen mu mírně, téměř ostýchavě, nabízelo světlo. On si nevšímal ničeho. Neviděl slunce, neviděl poletujícího vrabce, neviděl hemžící se lidi, neviděl město, neviděl svět. Za oknem stála nepropustná stěna písmen, která zastavovala jeho pohled, aby se šířil dál. Stěna, kterou úmorně stavěl několik posledních let.
 

nepojmenováno

24. dubna 2017 v 0:19 | poutník |  Písmo
Viděl jsem v sobě krajinu,
kterou jsem nikdy nespatřil

Viděl jsem v sobě chlad,
který jsem si nikdy nedovedl představit

Viděl jsem v sobě sebe,
který nikdy nežil

A ruce mé se dotkly
s rukama zrcadel
a zůstaly rozděleny

V kostech stromů

19. dubna 2017 v 12:16 | poutník |  Hudba
Rozhodl jsem se, že se vykašlu na všechny ozvěno-techtlemechtle, které jsem dříve rouboval na vše, co se dalo, za účelem vytvořit něco podivně transcendentního, a místo toho dám raději prostor přirozenějšímu zvuku. S výsledkem jsem rozhodně spokojenější.

 


Itálie, Vieste, začátek nebo konec léta neznámého roku

26. března 2017 v 20:56 | poutník |  Písmo

jedna hodina odpoledne. slunce se nedá nalézt přes svou zář. všude je pusto. jen několik osamělých figur prochází prázdnými ulicemi, stejně prázdné pohledy. vypařují se. i kameny se vypařují. myšlenky se vypařily už dávno.

všichni ostatní se zakuklili. další vývojové stádium přijde až za několik hodin. osamělci opatrně kladou nohu přes nohu. jsou jako baletky spíše tekutého skupenství. zanedlouho k blízkému moři přibude několik dalších kapek. Tak takhle se rozrůstá. a to moře - je slyšet vzdálený šum jak líně dobývá pobřeží do pohybu uvedeno spíše jakousi vnitřní sílou, protože všechno ostatní zůstává nehybně ztuhlé. nebo je ten šum jen předzvěstí smrti dehydratací? jediná záchrana je... není. Zuby drkotají ve snaze přivolat alespoň mírné ochlazení. Rázem jediná myšlenka - zdá se příhodné nechat se zmrazit v ledu, přežít tak několik dalších století probrat se v další době ledové - ale pak zase mizí nechávaje tělo bez enrgie, kterou všechnu odvlekla s sebou.

rozespalé oči vyhlížejí z temnoty zívajících oken dolů na ulici. hypnóza sluncem v kameni. třeba je to všechno jen autosugesce. ale vidět padající sníh a postavy zachumlané v tlustých kabátek nepomáhá. i když jim stoupá pára od úst. nebo je to kouř? mrznou nebo hoří? už se to nedá rozeznat.

tak jak díry do bytů zírají černě, jsou budovy vypálené do bíla, vypálené bílým plamenem slunce. a stromy venku stojí tak seschle, že není poznat zda jsou kořeny v zemi nebo v nebi. a jejich mrtvé větve připomínají spletité cesty potu, které do tváře vepisují hluboká koryta uprostřed solných pouští.

ale zpátky k těm oknům, když se podíváš do nedozírnosti jejich prázdnoty, před očima ti vytanou nejprve útržky, protože horko všechny myšlenky trhá, a pak ucelené obrazy nadcházející noci, kdy se ke hvězdnému nebi zvedá divoce mírný a přívětivý jižanský řev jako z pavilonu opic a člověk se ne a ne protlačit davem, který se hýbe a proudí jako poblíž k přístavům se naklánějící stařec moře. ale hlavně ten vítr, vítr, co čechrá vlasy a podebírá stoly venkovních restaurací, u kterých sedí staří bohatstvím zchudlý páprdové bez jacht, a odnáší je s sebou, plive jimi na měsíc, kde zůstanou trčet v jeho levém oku. a ubrusy mávají na pozdrav netuše ještě, že tenhle zájezd skončí v bulvě.

jenomže záblesk ve zbývajícím oku měsíce připomene slunce, které tě rázem vrátí do přítomnosti drsnými údery svých paprsků, údery drsnými jako beaty balkánského techna. a ty ti postupně roztrhají hlavu a roztrhají ti celé tělo a tobě nezbyde než se k večeru doploužit, jako bys odcházel na onen svět, v divném mezi stavu, kdy jde všechno mimo tebe a všechno ti uniká.

(pozn. - různorodost malovelkých písmen a absence některých čárek neznačí autorovu neschopnost, nýbrž je záměrem)

Bouře

4. března 2017 v 22:41 | poutník |  Písmo
skála stojí pevně
v šeru vyrůstá les
světlo se láme o vrcholky stromů
dole tvrdé kořeny
tvrdá zem
suchá zem

větvemi probleskl hrom
kácí se klesá strom
z nebe padá déšť
padá obloha
zakryje zem
rozpůlí zem

puká skála
dunění z hlubin
dunění z hlubin
zní Gjallarhorn
padají řeky vod
padají řeky mrtvých

had zabije a zemře
vlk zabije a zemře
vládci světa zabijí a zemřou
ale kořeny jsou pevné
jsou tvrdé
a jasan zrodí nový svět


skála ta stojí pevně

myšlenky - IV. útržek

13. února 2017 v 22:39 | poutník |  Útržky myšlenek
Představme si člověka. Tento člověk je poměrně sečtělý, mimo jiné má také rozsáhlé teoretické znalosti stromů. Prochází se po městě, nebo lesem a v tom narazí na větší plochu zarostlou pouze břízami. Vzpomene si, že o břízách četl v jedné z knih o tom, jak do míst, kde rostou, přinášejí lehkost a hned na to se i on sám při pohledu na ně cítil lehčeji. A to je problém, ke kterému bych se rád vyjádřil.

Tato myšlenka a její důsledek totiž vůbec nepatří zmiňovanému jedinci. Získal ji skrze knihu z mysli někoho jiného a měl to štěstí, že v jeho mysli se usadila natolik viditelně, aby ji při takovéto příležitosti mohl spatřit. On sám vlastně vůbec nezískal zmíněný vjem, pouze si zkušenost, kterou někdo jiný zapsal do knihy, promítnul na své okolí a z této neexistující (respektive existující, ale pouze v mysli jedince) skutečnosti čerpal svůj prožitek. Takové je riziko pouhého přebírání cizích myšlenek a nevytváření vlastních. Tím nechci říci, že bychom měli přestat číst a získávat tak myšlenky, které probíhali hlavami lidí po tisíce let. Když totiž nad myšlenkami v nějaké knize obsaženými budeme přemýšlet a pokoušet se je dále rozvádět, můžeme se s nimi ztotožnit a přivlastnit si je. Tak už nebudeme pouze reprodukovat to, co jiní řekli, ale v podstatě budeme dál předávat naše vlastní myšlenky. Velmi lehce tedy můžeme poznat člověka, který se nezamýšlí a nepřivlastňuje si, nýbrž pouze reprodukuje - ať už se ho zeptáme na jakýkoliv detail k jehož získání je nutné rozvedení získané myšlenky, nebude umět odpovědět. To, co nám takovýto reproduktor může říci je pouze stručné a krátké, jelikož není s myšlenkou ztotožněn a nemůže nám říci nic obsáhlého.

Je zde ještě jeden problém, který se rovněž týká problematičnosti teoretických znalostí a který je dle mého názoru dnes velmi aktuální. Když se učíme pouze z knih, a získané znalosti jsou sebezajímavější, nezapamatujeme si je nadlouho. Proč? Protože tyto znalosti doopravdy získáme až poté, co je aplikujeme na nás obklopující skutečnost. Není úplně od věci si představit, že myšlenka se dělí na dvě poloviny - jedna zůstává neustále v nás a jenom v nás může být aktivní, druhá musí přilnout k popisované skutečnosti a teprve poté se stane aktivní. Následně kdykoliv spatříme daný objekt, proces apod., se kterým jsme dokázali již propojit své čístě teoretické znalosti, obě poloviny myšlenky se spojí a my jsme rovněž prakticky schopni s danou skutečností pracovat. Z toho celkem jednoznačně vyplývá, že instituce jako je škola naprosto ve své současné podobě postrádá smysl, neboť získané myšlenky jsou jen z poloviny aktivní a tudíž se rychle ztratí mezi spoustou dalších myšlenek stejného typu, které se na nás neustále valí ze všech stran. Učení má smysl pouze ve chvíli, kdy se současně propojují teoretické a praktické znalosti.

Je samozřejmostí, že myšlenky, na které narazíme v knihách nebo při něčím výkladu, mají základ v realitě nás obklopující, ale abychom si tyto myšlenky přivlastnili, musíme odhalit skutečnost, ze které čerpal původce dané myšlenky a svým způsobem odhalit průběh vzniku myšlenky. Z toho plyne i poznatek, že myšlenky, které vytváříme my sami mají původ v okolní realitě, v nějaké konkrétní skutečnosti a je tudíž nepravděpodobné, že bychom je odsunuli natolik, abychom si na ně nedokázali vzpomenout. V tomto případě se nejprve stane aktivní ta polovina myšlenky, která přilnula k dané skutečnosti a až poté ta polovina, která působí přímo v nás.

myšlenky - III. útržek

13. února 2017 v 22:32 | poutník |  Útržky myšlenek
Nakolik nadvědomí, podvědomí a vědomí nejsou v okolním prostoru na první pohled odděleny, jinak tomu je v mysli, kde je vědomí centrem a nadvědomí a podvědomí jsou téměř nedostupné, jen občas se prolnou, z čehož vznikne buď intuice nebo instinkt. Usilovnou prací je však možno rozšířit vliv vědomí, které posléze může nadvědomí i podvědomí pohltit.

myšlenky - II. útržek

13. února 2017 v 22:29 | poutník |  Útržky myšlenek
Předčasné přenesení nedokončených myšlenek na papír znamená oslabení myšlenky v hlavě. Většina síly myšlenky, která by nás tlačila k tomu, abychom myšlenku dokončili případně realizovali, se tak dostane ven, na papír. Tuto pudící sílu je samozřejmě možno opětovně absorbovat, pokud se s myšlenkou jsme schopni dostatečně ztotožnit. To platí pro naše i cizí texty.

myšlenky - I. útržek

13. února 2017 v 22:23 | poutník |  Útržky myšlenek
Myšlenky jsou jako voda v potoce a lidé jako v něm ležící kameny, z čehož plyne hned několik poznatků - převážná většina myšlenek proudí volně v prostoru a jen občas narazí na hlavu, ve které chvíli pobudou, poté ale přejdou dál a pokud se ve stejné "linii" nachází i další hlava, usídlí se také v ní, ať už přetransformované předchozí hlavou nebo původní.

Dále je rovněž jasné, že myšlenky musejí mít nějaký zdroj a nějaký cíl, tedy prostory, kde mohou sami o sobě existovat.

Za třetí - myšlenky jsou základní hybnou silou každého člověka.

I (electro)

2. ledna 2017 v 11:10 | poutník |  Hudba
Zatím nejnovější výtvor, pokus v oblasti electra (trochu pesimistického), všechny elektronické nesmysly vytvořeny skrze Mixcraft 7 Pro.


Kam dál