Itálie, Vieste, začátek nebo konec léta neznámého roku

26. března 2017 v 20:56 | poutník |  Písmo

jedna hodina odpoledne. slunce se nedá nalézt přes svou zář. všude je pusto. jen několik osamělých figur prochází prázdnými ulicemi, stejně prázdné pohledy. vypařují se. i kameny se vypařují. myšlenky se vypařily už dávno.

všichni ostatní se zakuklili. další vývojové stádium přijde až za několik hodin. osamělci opatrně kladou nohu přes nohu. jsou jako baletky spíše tekutého skupenství. zanedlouho k blízkému moři přibude několik dalších kapek. Tak takhle se rozrůstá. a to moře - je slyšet vzdálený šum jak líně dobývá pobřeží do pohybu uvedeno spíše jakousi vnitřní sílou, protože všechno ostatní zůstává nehybně ztuhlé. nebo je ten šum jen předzvěstí smrti dehydratací? jediná záchrana je... není. Zuby drkotají ve snaze přivolat alespoň mírné ochlazení. Rázem jediná myšlenka - zdá se příhodné nechat se zmrazit v ledu, přežít tak několik dalších století probrat se v další době ledové - ale pak zase mizí nechávaje tělo bez enrgie, kterou všechnu odvlekla s sebou.

rozespalé oči vyhlížejí z temnoty zívajících oken dolů na ulici. hypnóza sluncem v kameni. třeba je to všechno jen autosugesce. ale vidět padající sníh a postavy zachumlané v tlustých kabátek nepomáhá. i když jim stoupá pára od úst. nebo je to kouř? mrznou nebo hoří? už se to nedá rozeznat.

tak jak díry do bytů zírají černě, jsou budovy vypálené do bíla, vypálené bílým plamenem slunce. a stromy venku stojí tak seschle, že není poznat zda jsou kořeny v zemi nebo v nebi. a jejich mrtvé větve připomínají spletité cesty potu, které do tváře vepisují hluboká koryta uprostřed solných pouští.

ale zpátky k těm oknům, když se podíváš do nedozírnosti jejich prázdnoty, před očima ti vytanou nejprve útržky, protože horko všechny myšlenky trhá, a pak ucelené obrazy nadcházející noci, kdy se ke hvězdnému nebi zvedá divoce mírný a přívětivý jižanský řev jako z pavilonu opic a člověk se ne a ne protlačit davem, který se hýbe a proudí jako poblíž k přístavům se naklánějící stařec moře. ale hlavně ten vítr, vítr, co čechrá vlasy a podebírá stoly venkovních restaurací, u kterých sedí staří bohatstvím zchudlý páprdové bez jacht, a odnáší je s sebou, plive jimi na měsíc, kde zůstanou trčet v jeho levém oku. a ubrusy mávají na pozdrav netuše ještě, že tenhle zájezd skončí v bulvě.

jenomže záblesk ve zbývajícím oku měsíce připomene slunce, které tě rázem vrátí do přítomnosti drsnými údery svých paprsků, údery drsnými jako beaty balkánského techna. a ty ti postupně roztrhají hlavu a roztrhají ti celé tělo a tobě nezbyde než se k večeru doploužit, jako bys odcházel na onen svět, v divném mezi stavu, kdy jde všechno mimo tebe a všechno ti uniká.

(pozn. - různorodost malovelkých písmen a absence některých čárek neznačí autorovu neschopnost, nýbrž je záměrem)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Belle Jane Belle | Web | 28. března 2017 v 18:35 | Reagovat

Máš zajímavý web :-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama