Písmo

Teorie reality

29. května 2017 v 19:32 | poutník
"Ve své světnici člověk zví jen to, co poskytuje fantasie." - Paracelsus

Seděl v zšeřelém pokoji svého bytu někde na kraji města. Ve vzduchu se vznášel nepříjemný odér zatuchliny, který dráždil všechny smysly. Když se náhodou někdy podíval z okna, mohl za jeho sklem spatřit šedivé čtvercové budovy, které v dálce splývaly v jednolitou obludnou masu. Tak to alespoň vždycky vnímal. Teď ale svítilo slunce, které dovnitř pronikalo jen stěží skrze tlusté záclony, a pod jeho dotíravými paprsky vykouklo i několik nepatrných kousků zeleně, které se topily v záplavě dotírajícího betonu.

Neviděl to. Místo toho se skláněl nad rozevřenou knihou, která na něj zívala mnohé zajímavé myšlenky a postřehy. Snažil se jim porozumět, zachytit jejich podstatu a uložit si je navěky do své mysli. Ale nedařilo se mu to. Smysl rozházených písmen mu unikal.

Takových rozevřených i zavřených knih leželo po celém stole i různě po podlaze mnoho. Další byly uloženy v rozložitých knihovnách vyrůstajících od země až ke stropu podél vybledlých stěn. Pokud byly v bytě vůbec nějaké další místnosti, zcela určitě by se vám naskytl podobný pohled.

Mnohé z nich již přečetl a jen málo měl před sebou. Znalosti, které z nich načerpal, se mu hromadily v hlavě, překrývaly se, mísily a vznikaly z nich nové poznatky, které pod sebou pohřbívaly ty staré. Sám nevěděl, kolik času svou prací již strávil. Možná to byly týdny, možná roky.

Zvedl hlavu rámovanou prošedivělými, řídnoucími vlasy. Už zase, nenechají mě pracovat, nenechají mě vykonávat mou bohulibou práci, pomyslel si se vzrůstajícím vztekem. Uslyšel totiž hluk - šoupání židlí, dupot, hlasité výkřiky, údery o zem - který měl nepochybný původ. Ozýval se, tak jako každý den touto dobou, od sousedů žijících v bytě nad ním. Měl pocit, že se mu rozštěpí hlava, na lebeční stěnu mu dopadaly údery kladiv a rozléhaly se nikdy nekončící ozvěnou, slyšel trubky ohlašující blížící se apokalypsu. Nemohl to vystát. Rychle vstal a přešel přes celou místnost, kde vzal z rohu koště s tvrdou dřevěnou násadou. Pak koncem násady několikrát udeřil do stropu. Tak to dělával pokaždé a hluk to vždy spolehlivě utišilo. Chvíli čekal, ale tentokrát se nestalo nic. Dupání a výkřiky pokračovali a jako by ještě nabrali na intensitě. Znovu začal zuřivě bušit do stropu, pak přestal a začal znovu. Poslední údery byly už tak silné, že mu do očí napadalo několik drobných kousků omítky, což ho donutilo přestat. Rejdění v horním patře však přeci jen také začalo utichat.

Nechápal, že jeho sousedům pořád ještě nedocházelo, že takovéto projevy jejich života jsou pro něj neakceptovatelné. Myslel si, že jeho koště se již vyjádřilo mnohokrát a dostatečně jasně. Zřejmě tomu tak nebylo. To znamená, že musel přijít na způsob, jak se s tím vypořádat. Ale to počká, měl rozdělanou práci a tu nemohl jen tak nechat ležet. Vrátil se tedy ke stolu, sedl si a znovu se začetl:

"Sedět za pecí a putovat přes hory a doly - jsou dvě různé věci, jedno musí být vždy contrarium (proti) druhému, vy musíte býti proti mému a já proti vašemu. Tolik však řeknu o takovém rozdílu, jaký je mezi vámi a mnou, že se rovná rozdílu mezi černým a bílým. Kterak může za pecí vyrůst dobrý cosmographus nebo dobrý geographus? Což neobohacuje se oko pohledem? Neprospívá putování všem činům? Nedává cestování více rozumu než sedění za pecí?"1


Ano, ano! To je přesně ono. Těch několik posledních řádků si musel někam zapsat. Zároveň si je několikrát přečetl znovu, aby mu v paměti utkvělo každé jedno slovo.

Byl spokojený. Kolik času zachránil tím, že tak málo vycházel? Díky tomu mohl nasávat moudrost všech věků, moudrost, která by jinak zůstala jen v knihách, zapomenutá a opuštěná. Když zvedl svůj zrak od stránek před sebou, srdce mu zaplesalo při pohledu na jeho rozsáhlou sbírku knih. Mám tu takovou svou malou Alexandrijskou knihovničku, která však nikdy nelehne popelem, protože je celá tady, pomyslel si a poklepal si při tom na hlavu. Pak ji opět sklonil.

Mezitím za jeho oknem proletěl vrabec. Jen na chvíli se posadil na parapet, zapěl svůj krátký popěvek a znovu se zvedl do povětří. Rychle třepetal křídly. Ani nevěděl, kam míří, jen tu a tam někde usedl - na střechu rodinného domu, na větev mladého stromku rostoucího v malém parku, na drát elektrického vedení, na zem, aby sezobl nějaký drobek - a pak zase pokračoval, nebo se vracel. Pod ním se hemžili lidé, spěchali do práce nebo z práce, seděli na lavičkách v parcích, rozmlouvali tam spolu nebo četli knihy, jedli levné jídlo a jen tak bezcílně se procházeli. Když ho omrzelo pozorovat lidi a jejich výtvory, vrátil se zpátky na kraj města a pak letěl dál až za jeho hranice, kde rostly stromy daleko vyšší a daleko hustěji, rozkládala se jezera a proudily hluboké řeky. Sem tam pod sebou spatřil osamoceně stojící stavení a výjimečně i rozlehlý statek. Pak narazil na krajinu brázdící silnici, podél které se zase vrátil do města, kde se tentokrát věnoval spíše detailům, a tak usedal na parapety a nahlížel okny do bytů a domů. Stávalo se, že někdy přistál na okně, na kterém seděl již dříve, ale nepamatoval si to. Každý zážitek pro něj byl nový a zajímavý. Když se skrze sklo podíval teď, spatřil škvírou mezi zataženými záclonami muže, který shrbeně seděl za stolem a nedalo se rozeznat zda vůbec žije, jak byl nehybný. Pak se ale rychle napřímil, až to vrabce vyděsilo, proto se opět vznesl do vzduchu.

Ozvalo se hlasité zaklepání. Polekaně se vzpřímil. Znamenalo to tedy, že tato místnost je jediná, ve které žije? Nebo byly za dveřmi další, které dohromady tvořily komplex zvaný byt, do kterého se právě dostal nezvaný host a do této poslední místnosti nevstoupil jen proto, že byla zamčená, což si nenápadně zjistil a pak, jakoby ze slušnosti, zaklepal? Jeho srdce začalo do žil pumpovat krev daleko rychleji než dosud, dílem kvůli vzteku, který ho opět začal naplňovat, dílem kvůli strachu a nejistotě. Tak daleko se ještě nikdy nikdo nedostal! Myslel si, že je dostatečně izolovaný, ale současná situace nasvědčovala něčemujinému.

Nebyl si jistý, co má dělat. Odpovídat rozhodně neměl v plánu. Bál se i pohnout, aby narušitel snad nezískal podezření, že je zde kdosi přítomen. Dlouho tak napjatě seděl v nepřirozené, vzpřímené pozici, aniž by cokoliv udělal. Když se zaklepání nezopakovalo a on měl pocit, že by mohlo být bezpečné vstát, učinil tak a obezřetně došel ke dveřím. Chvíli před nimi nerozhodně stál. Zvažoval, zda je moudré podívat se klíčovou dírkou ven, ale nakonec tuto možnost zavrhl. Co kdyby narušitel měl stejný nápad a jejich pohledy by se střetly a on tak dal najevo, že je přítomen, že je skutečný a tím pádem má být kdo rušen? To nemohl riskovat. Potichu se tedy odplížil zpět ke stolu a posadil se. Židle naštěstí nezaskřípala. Na čtení se však nemohl soustředit, proto opět vstal a protáhl své ztuhlé tělo. Ozvalo se několikeré křupnutí, které však bylo dostatečně tiché.


Několikrát přešel místnost kolem dokola a přemýšlel přitom nad informacemi, které za ta léta získal. To ho opět naplnilo spokojeností a relativním klidem. Nakonec došel až k oknu. Zamyšleně se díval na záclony, ale neviděl je - jeho pohled pronikal daleko za ně, mimo tento svět, mimo jakýkoli svět. Pak, aniž by si to uvědomoval, natáhl ruku a pomalu jednu záclonu odhrnul, ne ale moc.

Spoza jedné z výškových budov v dálce ho pozorovalo slunce a nic neříkalo, jen mu mírně, téměř ostýchavě, nabízelo světlo. On si nevšímal ničeho. Neviděl slunce, neviděl poletujícího vrabce, neviděl hemžící se lidi, neviděl město, neviděl svět. Za oknem stála nepropustná stěna písmen, která zastavovala jeho pohled, aby se šířil dál. Stěna, kterou úmorně stavěl několik posledních let.

nepojmenováno

24. dubna 2017 v 0:19 | poutník
Viděl jsem v sobě krajinu,
kterou jsem nikdy nespatřil

Viděl jsem v sobě chlad,
který jsem si nikdy nedovedl představit

Viděl jsem v sobě sebe,
který nikdy nežil

A ruce mé se dotkly
s rukama zrcadel
a zůstaly rozděleny

Itálie, Vieste, začátek nebo konec léta neznámého roku

26. března 2017 v 20:56 | poutník

jedna hodina odpoledne. slunce se nedá nalézt přes svou zář. všude je pusto. jen několik osamělých figur prochází prázdnými ulicemi, stejně prázdné pohledy. vypařují se. i kameny se vypařují. myšlenky se vypařily už dávno.

všichni ostatní se zakuklili. další vývojové stádium přijde až za několik hodin. osamělci opatrně kladou nohu přes nohu. jsou jako baletky spíše tekutého skupenství. zanedlouho k blízkému moři přibude několik dalších kapek. Tak takhle se rozrůstá. a to moře - je slyšet vzdálený šum jak líně dobývá pobřeží do pohybu uvedeno spíše jakousi vnitřní sílou, protože všechno ostatní zůstává nehybně ztuhlé. nebo je ten šum jen předzvěstí smrti dehydratací? jediná záchrana je... není. Zuby drkotají ve snaze přivolat alespoň mírné ochlazení. Rázem jediná myšlenka - zdá se příhodné nechat se zmrazit v ledu, přežít tak několik dalších století probrat se v další době ledové - ale pak zase mizí nechávaje tělo bez enrgie, kterou všechnu odvlekla s sebou.

rozespalé oči vyhlížejí z temnoty zívajících oken dolů na ulici. hypnóza sluncem v kameni. třeba je to všechno jen autosugesce. ale vidět padající sníh a postavy zachumlané v tlustých kabátek nepomáhá. i když jim stoupá pára od úst. nebo je to kouř? mrznou nebo hoří? už se to nedá rozeznat.

tak jak díry do bytů zírají černě, jsou budovy vypálené do bíla, vypálené bílým plamenem slunce. a stromy venku stojí tak seschle, že není poznat zda jsou kořeny v zemi nebo v nebi. a jejich mrtvé větve připomínají spletité cesty potu, které do tváře vepisují hluboká koryta uprostřed solných pouští.

ale zpátky k těm oknům, když se podíváš do nedozírnosti jejich prázdnoty, před očima ti vytanou nejprve útržky, protože horko všechny myšlenky trhá, a pak ucelené obrazy nadcházející noci, kdy se ke hvězdnému nebi zvedá divoce mírný a přívětivý jižanský řev jako z pavilonu opic a člověk se ne a ne protlačit davem, který se hýbe a proudí jako poblíž k přístavům se naklánějící stařec moře. ale hlavně ten vítr, vítr, co čechrá vlasy a podebírá stoly venkovních restaurací, u kterých sedí staří bohatstvím zchudlý páprdové bez jacht, a odnáší je s sebou, plive jimi na měsíc, kde zůstanou trčet v jeho levém oku. a ubrusy mávají na pozdrav netuše ještě, že tenhle zájezd skončí v bulvě.

jenomže záblesk ve zbývajícím oku měsíce připomene slunce, které tě rázem vrátí do přítomnosti drsnými údery svých paprsků, údery drsnými jako beaty balkánského techna. a ty ti postupně roztrhají hlavu a roztrhají ti celé tělo a tobě nezbyde než se k večeru doploužit, jako bys odcházel na onen svět, v divném mezi stavu, kdy jde všechno mimo tebe a všechno ti uniká.

(pozn. - různorodost malovelkých písmen a absence některých čárek neznačí autorovu neschopnost, nýbrž je záměrem)

Bouře

4. března 2017 v 22:41 | poutník
skála stojí pevně
v šeru vyrůstá les
světlo se láme o vrcholky stromů
dole tvrdé kořeny
tvrdá zem
suchá zem

větvemi probleskl hrom
kácí se klesá strom
z nebe padá déšť
padá obloha
zakryje zem
rozpůlí zem

puká skála
dunění z hlubin
dunění z hlubin
zní Gjallarhorn
padají řeky vod
padají řeky mrtvých

had zabije a zemře
vlk zabije a zemře
vládci světa zabijí a zemřou
ale kořeny jsou pevné
jsou tvrdé
a jasan zrodí nový svět


skála ta stojí pevně
 
 

Reklama

Rubriky